Jdi na obsah Jdi na menu

1680

6. 12. 2016

Nejstarší zmínka, která se váže k tomuto vodnímu mlýnu, je z roku 1680.

=======================================================

V té době se zde rozprostíralo České království, státní útvar v čele s králem na území Čech od 13. století do roku 1918. K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice. Země pod vládou českého krále se souborně označují jako země Koruny české. Královský titul byl některým přemyslovským knížatům udělován i dříve, ale definitivně byla přeměna Českého knížectví v dědičné království potvrzena Zlatou bulou sicilskou roku 1212. Na českém královském trůnu vládly dynastie Přemyslovců (1198–1306), Lucemburkové (1310–1437), Jagellonci (1471–1526), Habsburkové (1526–1780) a Habsburko-Lotrinkové (1780–1918). Království oficiálně zaniklo roku 1918 vznikem Československé republiky. (zdroj Wikipedie). 

171118_1.jpgKrálem v té době byl Leopold I. (9. června 1640 Vídeň – 5. května 1705 Vídeň) původem z dynastie Habsburků, čtvrtý syn císaře a krále Ferdinanda III. a jeho první manželky Marie Anny Španělské. Leopold byl v letech 1658–1705 císař Svaté říše římské a v letech 1657–1705 český a uherský král, moravský markrabě atd.

V nástupnické linii byl Leopold až na druhém místě (prvním byl jeho starší bratr Ferdinand IV.). Leopold měl jako budoucí duchovní následovat kariéru svého strýce, arcivévody Leopolda Viléma, který byl biskupem a velmistrem Řádu německých rytířů. V roce 1654 však Ferdinand IV. náhle zemřel (k samostatné vládě se nedostal) a pro Leopolda se rázem otevřela cesta na trůn. Kvůli tomu muselo dojít i ke změně zaměření výchovy a studia mladého arcivévody. Do popředí se dostaly politika, historie, diplomacie a ustoupit musely teologie, morálka a církevní hudba.

Leopoldovy korunovace
Otec mu ještě během svého života zajistil uherský a český trůn (Leopoldova uherská korunovace se konala 27. června 1655, česká 14. září 1656). Neúspěchem však skončila Ferdinandova snaha zajistit Leopoldovi korunu římského krále a zabezpečit mu tak nástupnictví v císařské hodnosti. Proti tomu vystoupila především Francie, která měla zájem na omezení vlivu Habsburků v říši. Dalšími protivníky se stali Švédové a duchovní kurfiřti.

Zápas o římský trůn po smrti Ferdinanda III. v letech 1656–1658 byl Leopoldovou první samostatnou akcí na evropské politické scéně. Po skoro ročním vyjednávání (byla to vůbec nejdelší volba římského krále) skončil jeho vítězstvím. Francouzi sice nenašli protikandidáta, ale ovlivňovali na dvorech rýnských kurfiřtů sestavení Leopoldovy volební kapitulace. Obsahovala například článek, který Leopoldovi zakazoval podporu Španělů v jižním Nizozemí a severní Itálii. S tím musel nakonec Leopold I. souhlasit, pokud chtěl být zvolen. Současně si Francie svou spoluúčastí na vytvoření tzv. Rýnského spolku zabezpečila vliv na vnitřní záležitosti říše.

Dne 18. července 1658 byl Leopold I. ve Frankfurtu nad Mohanem nakonec zvolen římským králem a 1. srpna tam byl také v dómu sv. Bartoloměje korunován císařem.

Nepokoje v Čechách
Čechy byly zatíženy vysokými daněmi z Vídně. Ty přecházely z majitelů půdy na sedláky. K tomu udeřily epidemie moru, které si vyžádaly na 100 tisíc obětí, a tvrdá rekatolizační politika. Když roku 1679 přijel císař do Čech, aby unikl před morovou epidemií ve Vídni, bylo mu předáno mnoho proseb a stížností. Po císařově odjezdu ze země bylo několik stěžovatelů zatčeno. Všechny tyto události v březnu 1680 vyústily do velikého selského povstání, které zachvátilo rozsáhlá území Čech. Teprve koncem května byl za použití násilí znovu nastolen provizorní klid. Mnoho účastníků povstání bylo popraveno nebo odsouzeno k nuceným pracím nebo žaláři.

Na druhou stranu ovšem císař Leopold roku 1680 reagoval vydáním prvního robotního patentu pro Čechy (Pardubitzer Pragmatica), kterým definoval vztah mezi poddanými a vrchností. Jedním z nařízení bylo omezení zatížení robotou na tři dny v týdnu. Výnos však byl českými pány často porušován, a již od roku 1680 docházelo k dalším nepokojům.

Z ekonomického hlediska nebyla jeho vláda příliš úspěšná, zvláště se zde projevily vysoké výdaje na vojenské účely v době válek, které značně přetěžovaly rozpočet státní pokladny. Celkově se Habsburská monarchie za vlády Leopolda potýkala s množstvím vnějších i vnitřních problémů. 

Neustálé války s Francií a Tureckem jej nutily udržovat obrovskou armádu, která roku 1683 spolu se spojenci opakovaně porazila Osmanské Turky v druhé bitvě u Vídně (1683) a pak je po sérii dalších drtivých vítězství, z nichž nejvýznamnější byly bitva u Nagyharsány (1687) a bitva u Zenty (1697) vytlačila na Balkán. Jedním z hlavních problémů monarchie byla nestabilní situace v Uhrách, zejména v jejich západní a severní části, které nebyly obsazeny Turky. Tamější šlechta během Leopoldovy vlády několikrát povstala a spojence nacházela v sedmihradských knížatech a nezřídka také v Turcích.

Leopold nebyl rozeným vojevůdcem, nikdy nevedl vojska osobně, přesto velkou část svého života věnoval vedení válek. První z nich byla se Švédskem, jehož král Karel X. našel spojence v sedmihradském knížeti Jiřím II. Rákóczim, odbojném vazalovi uherské koruny. Prozíravě přijal do svých služeb také Evžena Savojského, kterého předtím francouzský král odmítl. Ani tento muž svými tělesnými proporcemi nepůsobil jako voják, a přesto se svými úspěchy jako vojevůdce stal jedním z nejvýznamnějších v tehdejší Evropě.

Po smrti španělského krále Karla II. Leopold odmítl akceptovat jako jeho nástupce Filipa z Anjou, neboť nárokoval španělský trůn pro svého syna Karla, což vedlo k válkám o dědictví španělské, největšímu ozbrojenému konfliktu první poloviny 18. století.

Jestliže Leopold po prvních letech určoval směřování politiky víceméně sám, podařilo se "válečné straně“ (Kriegspartei) kolem Evžena Savojského a pozdějšího císaře Josefa I. zatlačit Leopolda v posledních letech daleko do pozadí.

Jeho životní heslo znělo: Consilio et industria = Radou a pílí (k svému cíli) (Zdroj: Wikipedie)

=======================================================

V roce 1680 mlýn ve zdevastovaném stavu koupil MATHES RITSCHE od MARTINA RITSCHELA. Z toho vyplývá, že mlýn tady musel stát ještě mnohem dřív. V listopadu 2017 se nám podařil unikátní nález ve vstupní chodbě, kde jsme odkryli mlecí kámen zabudovaný v patě sloupku, který odděluje bývalou černou kuchyni a bývalou pec na chleba. Současně s tím jsme objevili původní kamennou podlahu v hloubce cca 15 cm pod podlahou stávající, dokazující existenci předchozího mlýna.

=======================================================

STARÁ SOLNÁ CESTA stezka vedla od středověku z Halle, přes Sasko do Prahy přes naše území, přes Krušné hory, úvozy, úbočími, po hřebenech i údolími. Právě tudy, kudy příroda dovolila, později tudy, kudy člověk pro sebe cesty upravil. Čím je pro dnešní ekonomiku ropa a zemní plyn, tím byla před 1000 lety pro člověka sůl. Jedni díky ní zbohatli, jiní jí odevzdali svou svobodu a svůj život. Dnes vedou ropná a plynová potrubí celou Evropou, dříve byly solné cesty životadárnými tepnami hospodářství. V Evropě bylo před 1000 lety mnoho solivarů, několik solných dolů a bezpočet solných polí na mořských pobřežích, z nichž se sůl získávala. Většina z těchto míst měla jen lokální význam. Jen na některých se produkovala sůl pro dálkový obchod. Ve Střední Evropě to byly Lüneburg, Halle, region kolem Salcburku, několik solných polí u Jadranu a ve Východní Evropě solný důl Wieliczka. Tato místa a obchodní města Lübeck, Magdeburg, Lipsko, Praha, Benátky a Řím mají být v budoucnu propojena novou “kulturně-turistickou “Starou solnou stezkou” – trasou pro odpočinek i poučení. Tato historická Stará solná stezka dnes vede především venkovskými regiony, stranou od turistické tlačenice a městského shonu. Její odhalování pro účely cestovního ruchu by mělo přinést nové impulsy pro pozdější propojenou trasu napříč regiony.

Partnerský spolek Litvínov se stal jedním ze zakládajících členů sdružení s názvem "Alte Salzstraße Halle - Prag" (Stará solná stezka Halle - Praha). Jeho cílem je rozvíjet a koordinovat zajímavé aktivity, které pomohou tuto starou obchodní cestu oživit ve prospěch cestovního ruchu. Solnými stezkami v Krušných horách se Partnerský spolek Litvínov společně se svými německými partnery zabývá už několik let. Čím jsou cesty, po kterých se v minulosti přepravovala sůl, zajímavé a co od jejich oživení očekává, prozradila ředitelka Partnerského spolku Litvínov Marie Svačinová. Čím byly solné stezky pro náš region významné?

"V Čechách bývala sůl vždy vzácným artiklem a kdo s ní měl co do činění, tomu se dobře vedlo. Ve středověku se k nám sůl importovala z jiných zemí. Bohaté zdroje byly v Salcburské zemi, významný zdroj soli ve střední Evropě bylo Halle an der Saale, ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko (Hall - keltský název pro sůl, Saale - praslovanský název pro Slanou řeku). Odtud vedlo nejméně dvanáct obchodních cest do celého světa, po nichž solnaři exportovali své „bílé zlato" do 1 500 obchodních měst. A nejrozmanitější sortiment putoval pak zas opačným směrem."

Jedna z cest procházela ze Saska, přes Krásný Les, Nakléřov, Ústí nad Labem. 

"V minulých několika letech se Partnerský spolek Litvínov, o.p.s. spolu se spolkem Heimatverein Mortelgrund - Alte Salzstraße (Domovský spolek Mortelgrund - Stará solná stezka), již zabývaly historií „slaných" cest křižujících celé střední Krušnohoří," pokračuje Marie Svačinová. "Spolu s historiky a badateli založily samostatnou internetovou stránku, na které je možné se mnohé k tomuto zajímavému tématu dovědět. A právě na ní si nás našli z halského Solnařského bratrstva. A už byl jen krok k založení mezinárodního sdružení, které spojuje země, po nichž kdysi „bílé zlato" putovalo, Sasko a Čechy. Sdružuje zájemce, kteří jsou přesvědčeni, že toto téma stojí za to uchopit nejen badatelsky, ale také prakticky, všem k užitku. Podařilo se zaujmout historiky, geografy, ale i sponzory z řad významných podniků, turistických agentur, hotelových řetězců prozatím v Německu."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář