Jdi na obsah Jdi na menu

Pohádky z Krásného Lesa

Úvod

 

Jistě jste už, milé děti, někdy byly v lese. Znáte to… Je tam mnoho vysokých stromů, jehličnatých nebo listnatých, které rostly dlouhé roky. Na zemi často leží jehličí nebo roste mech, drobné kytičky a tráva. Občas překračujete silné kořeny, které vylézají ze země na cestu, odpočinout si můžete na pařezu, kterých je v lese také dost. Je třeba být tady potichu, protože pokaždé sem přicházíme jako návštěva. Nikomu z vás by se nelíbilo, kdyby do pokojíčku, kde máte uklizené své oblíbené hračky, plyšáky a zamilované knížky, někdo vstoupil a začal si dělat, co by chtěl…

Potkat v lese můžete třeba veverku, datla anebo při troše štěstí srnky či jelena. V lese všechno tak nějak zvláštně dýchá, je tady krásně čistý vzduch, nikde žádné odpadky. Někdo má les jen několik kroků od domu, někdy je ale potřeba vydat se dál, třeba i vlakem. To je pak výlet na celý den.

A teď si představte, že kromě tohoto přírodního lesa existuje ještě území, které dokonce podle skutečně krásného lesa, který tady dříve všude byl, dostalo své jméno – Krásný Les. Tohle území byste, děti, opravdu našly, ale není to jen tak. Nejdřív je potřeba sednout do vlaku a dojet do velkého města Ústí nad Labem. Odtud se potom musí pokračovat autobusem (451). Když se budete dívat z okénka, uvidíte, jak se jede pořád do kopce. Míří do hor, kterým se už od nepaměti říká Krušné hory. Nemusíte se bát, že byste zabloudily. Vystoupíte totiž na stanici, která se jmenuje Krásný Les – konečná. Tady se autobus otáčí a jede zase do Ústí. Dál už ani není možné nikam jet, protože silnice po několika metrech končí.

Děti sem do Krásného Lesa přijíždějí často, protože už moc dobře vědí, co na ně čeká. Tady je totiž brána, kudy se prochází do skutečného pohádkového světa. Chtěly byste to poznat? Zavřete oči, podejte mi ruku a můžeme jít spolu.

 
1. kapitola
Smutná pohádka o tom, jak je dobré udělat, co udělat se má

Jakmile, děti, otevřete oči, zjistíte, že je tady všechno jinak. Kolem totiž létají krásní ptáčkové; jeden celičký modrý, další se žlutým bříškem, jiný má zase červenou čepičku. Jsou tady kolem a mohlo by se zdát, že jim všechno patří. Když se prvního z nich zeptáte, co za příběhy zpívají, co se tady stalo, neodpoví vám. Ptáček maximálně zazpívá jednu ze svých nejkrásnějších písniček. Dává moc dobrý pozor, abyste poslouchaly, a když je konec, odletí si někam stranou. Ale stejně bude nablízku, sleduje vás a  může zase přiletět.

Když se kolem sebe rozhlédneme, kromě těch krásných ptáčků uvidíte jen pár kroků odtud i celkem nenápadnou kapličku Panny Marie. Co tady dělá? Proč tady vůbec je? Ta tady nestojí od vždycky. Pokud chcete zjistit, co se tady stalo, musíte se na místě třikrát zatočit.

Už jistě vidíte nedaleký mlýn a v něm pana mlynáře. Jmenuje se Ferdinand Rosenkranz. Má krásnou ženu Adelaidu, ale jsou smutní, protože nemají žádné děti. Tohle je hodně trápilo. Jednou se u nich objevila cizí žena v dlouhé sukni a barevném šátku, zaťukala na okénko, chtěla mluvit s paní mlynářkou.

Řekla, že ví, co ji trápí a že jí může pomoci: „Za úplňku půjdeš na Špičák, tam nasbíráš do košíčku listy bylin, na které bude svítit měsíc. Mělo by jich být aspoň pět druhů. Ty byliny další den spaříš horkou vodou, kterou si přineseš ze studánky, a pomalu vypiješ. Nikdo tě nesmí vidět, nikdo by tě neměl vyrušit a nikomu o tom nesmíš říct,“ řekla jí skoro šeptem. Adelaida ani nestačila poděkovat, najednou byla ta neznámá žena pryč. Chvilku jí to připadalo jako sen, nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo. Pak zjistila, že úplněk je právě tuto noc. Tak to asi náhoda nebude...

Nikdy po setmění z domu nevycházela, přemýšlela, jak to udělá, aby mohla natrhat byliny na Špičáku. Bylo jí jasné, že musí jít sama, nikdo se o jejím plánu nesmí dozvědět. Šla si lehnout stejně jako kdykoliv jindy, počkala, až její muž Ferdinand usne, potom se rychle oblékla a utekla do noci. Celou cestu na Špičák běžela, není to úplně blízko. V jednu chvíli dokonce zaváhala, jestli tam vůbec musí. Ale věděla, že má poslechnout slova té neznámé ženy a pokračovala dál. Když se ocitla na vrchu, stalo se něco, co nečekala. Zrovna v tu chvíli tady totiž tančily víly. Držely se za ruce, bylo to nádherné. Adelaida byla překvapená, nikdy víly neviděla. Jen je znala z vyprávění.

Sice se schovávala za strom, aby si jí nevšimly, přesto se k ní jedna přiblížila, vzala ji za ruku a vyzvala ji, aby si zatančila s nimi. Adelaida nemohla udělat nic jiného, cítila, jako by ji k vílám sunula nějaká neviditelná síla. Začala se s nimi točit v kruhu. Bylo to překrásné, tančila tak, že se skoro nedotýkala země. Brzy si s nimi začala i zpívat, a nakonec jim svěřila, proč tady vůbec je. Víly ji poslouchaly, a dokonce jí pak pomohly nasbírat léčivé bylinky. Jakmile byl košíček plný, poděkovala a rychle spěchala domů. Naštěstí její muž spal, vůbec se neprobudil.

Ráno si uvařila z bylinek čaj. Když ho dopíjela a už si myslela, že je všechno v pořádku, sneslo se najednou na stůl černé pírko. Adelaida se sice rozhlížela, ale žádný ptáček tady nebyl. Nechápala, odkud by se pírko mohlo vzít. Pak ale slyší slova: „Neposlechla jsi. Nebyla jsi sama…“ V tu chvíli si vzpomněla na neznámou paní v šátku a lekla se. Nevěděla ovšem, co by se mohlo stát. Naopak měla velkou radost, když po několika týdnech zjistila, že se jí narodí miminko.

Tak se jim narodila jako zázrakem holčička. Všechno se jim s jejím příchodem rozzářilo. Dali jí jméno Marie. Dělala jim velkou radost, ovšem když jí byly čtyři roky, onemocněla. Nejdříve zkoušeli všechny možné postupy, které radili lidé z vesnice, nic nezabíralo. Holčičku trápily vysoké horečky, byla pořád jako v ohni. Volali na pomoc lékaře z okolí, ale nikdo si s ní nevěděl rady, holčička se nelepšila, chřadla a chřadla. Přestože se mlynář i všichni jeho blízcí modlili za její uzdravení, její stav se nelepšil. Nakonec k ní pozval toho nejslovutnějšího doktora, zaplatil mu skoro všechno ze svých úspor, ale i přes léky, které jí naordinoval, malá Marie zemřela.

Na její památku potom nechal z peněz, které mu zůstaly, postavit tuto kapličku. V ní je pořád rozsvícená lucernička. Hlídají ji tady víly, ano, přesně ty víly, které tančily kdysi dávno s její maminkou. Pokud to nevíte, tak tyhle hodné víly hlídají každého, kdo už není na tomto světě. 

Kaplička zůstala, ale ten mlýn, v kterém Ferdinand, jeho žena Adelaide a malá Marie bydleli, byste v Krásném Lese hledaly marně. Už dávno zde nestojí. Vzal ho čas, jak se říká. Nikdo v něm pak už nebydlel, dům začal chátrat a postupně se rozpadal. Někomu se hodily cihly, jiný se sem vydal pro okna, které nebyly rozbité a daly se ještě zavírat, další člověk si v noci přijel pro dveře. Mnoho věcí z tohoto mlýna dodnes slouží jinde, v jiných domech. Tak se stalo, že z mlýna nezbylo vůbec nic. Mlýn zmizel, ale naštěstí tady zůstala tahle pohádka, která navždy připomíná příběh jednoho mlýna na Rybném potoce v Krásném Lese.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář