Babiččiny vlasové nudle
Nezažívala jsem ve svém dětství běžné soužití s prarodiči. Zažila jsem prakticky jenom dědečka a babičku z otcovy strany, kteří bydleli v Pardubicích, na Skřivánku, v Češkově ulici. Ale netrávila jsem tady mnoho času, možná právě proto se mi zážitky z této doby uchovaly v paměti a postupně se stávají intenzivnější. Do této kategorie patří i babiččiny vlasové nudle.
Pamatuji si vůni toho malého bytu, dnes by se řeklo nejspíš 1+1, byl tady záchod, spíž, ale koupelnu byste hledali marně.
Koupání se odehrávalo jednou týdně v plechové vaničce, do které se ohřála voda na sporáku. Kuchyň byla celá do zelena - kredenc a mycák (takhle napsané to vypadá zvláštně, ale byla to skříňka, které se takhle říkalo, její horní číst se dala vysunout, tady byly dva plechové dřezy na mytí nádobí), skříň i menší skříňka pod oknem. Dnes je tady ve světnici, ale už má své odslouženo...
Vzpomínám si celé ty dlouhé roky na vlasové nudle, které babička dělala. Už před mnoha lety jsem se k tomuto procesu připravovala, ale nějak to nikdy nevyšlo. Samozřejmě, že jsem se podívala do receptů, co je k přípravě těchto nudlí potřeba.
Ale váhy jsem nevyndala. Nějak jsem si babičku s váhami nedokázala představit. Šla jsem do toho - přiměřeně... Hrubá mouka a jedno vajíčko. Postupně jsem těsto začala zpracovávat nožem a když se vytvořila kompaktní hmota, pokračovala jsem hnětením rukama. Vznikla krásná hladká koule.
Kouli jsem rozkrojila na dvě poloviny a každou jsem válečkem na nudle vyválela do co nejtenčí placky. Ty jsem pak přemístila na utěrku a nechala proschnout. Vzpomínám, že babička měla placky z nudlového těsta velké. A bylo jich víc - tři i čtyři. Schnout je nechávala vedle v ložnici na ustlaných manželských postelích.
Nudlové těsto prosychá poměrně rychle. Asi po deseti minutách jsem placky obrátila. Placky jsem ostrým nožem nakrájela nejprve na proužky (asi 2 cm široké). Ty jsem naskládala na sebe a potom už přichází poslední vrcholná fáze - drobné nudličky. Volně rozložené se nechávají proschnout opět na utěrce.
Neskladovala jsem je, protože bylo nutné je hned ochutnat. Putovaly do kuřecího vývaru a ... nic lepšího jsem dlouho nejedla.
Jediná trochu pracnější fáze je poslední krájení na drobné nudličky. O tom, že krájíte, vaše ruka ví. Měla jsem ale přesto v sobě slavnostní pocit, že jsem se konečně přiblížila k tomu, co dokázala moje babička. Jedno vajíčko a troška hrubé mouky je doma vždy po ruce... Už teď vím, že si takhle připravím i fleky nebo třeba drobení do polévky. Zrušila jsem v sobě další "to nejde". O receptech našich babiček si nemusíme pouze vyprávět, ale mnohem důležitější je je také připravovat. Babičko, máš ze mě radost, viď?
